Další slohovou prací, kterou Vám přináším je přes rok staré vypravování na téma Moje nejzajímavější příhoda tohoto školního roku. Jedná se o kratší příběh, ve kterém líčím svoji strastiplnou cestu do divadla…

Byl čtvrtek pozdě odpoledne a já seděl v metru, které právě vjíždělo na dobře známou stanici Palmovka. Šel jsem do Divadla pod Palmovkou na představení Caligula v hlavní roli s Jiřím Langmajerem. Do začátku inscenace zbývalo více než dvacet minut. Jelikož jsem věděl, že divadlo je pár kroků od zastávky metra, nikam jsem nespěchal a v klidu si vykračoval.

Cestu jsem měl dobře nastudovanou z mapy, takže jsem se nebál, že bych se ztratil. Poté, co jsem minul prodavače Strážní věže a Nového prostoru, jsem zamířil jediným logickým směrem – tedy rovně. To ovšem byla osudová chyba. Nedošlo mi, že ulice, která ústí nad povrchem výstupu z metra, tedy v úrovni autobusových zastávek, není ta, do které jsem právě zamířil. Ceduli se jménem ulice jsem přehlédl a s naprosto neomylnou jistotou jsem se vydal vstříc kýženému cíli. Po třech minutách chůze mě zaskočil konec chodníku, ze kterého jsem si nic nedělal a odbočil do nejbližší ulice po mé pravé ruce. Po chvíli mi došlo, že tady něco nehraje. Divadlo, které mělo být zhruba dvě minuty chůze od metra, se ani po deseti minutách poklusu nikde neobjevovalo, místo toho jsem vběhl na jakousi hlavní silnici. Díky svému geniálnímu orientačnímu smyslu jsem odbočil doleva, tedy směrem, kterým jsem se znovu přiblížil výchozímu bodu putování.

Osud mě však postavil před další – pro mě těžko řešitelný problém – dorazil jsem totiž na křižovatku. Dva směry jsem okamžitě vyloučil a rozhodoval se, zda se vydám doleva, či doprava. Kdybych si ráno pořádně přečetl horoskop, dozvěděl bych se, že nemám podléhat na první pohled zřejmým věcem. Ten jsem ale nečetl, proto jsem začal pronásledovat skupinku mužů a žen ve večerních šatech. Po nervózním pohledu na hodinky jsem zjistil, že z dvaceti minut času mi zbylo pouhých osm. Skupinka mezitím přešla silnici, proto jsem se vydal za nimi. Uběhly další tři minuty mého drahocenného času, když jsem zaslechl jednu z žen přede mnou, jak říká: „Bylo to ale velmi zajímavé představení, že?“ Muž opodál odvětil: „Yes, it was wonderful!“ Nyní mi došlo, že tento hlouček nejde do divadla, ale z divadla. Ladnou piruetou jsem se otočil a změnil směr o 180°.

Přešel jsem na druhou stranu ulice, abych se přesvědčil, že divadlo není ani tam, a že jsem ho pouze nepřehlédl. Mezitím se setmělo a já zjistil, že jsem vešel do jakéhosi parčíku plného stromů a keřů. Cesta vedla dál, tak jsem se neznepokojoval. Stresující a naprosto šokující bylo zjištění, že tento malebný parčík končí zídkou. Zhodnotil jsem situaci a došel k závěru, že obcházením bych ztratil zbytek času a na návrat také nebylo ani pomyšlení. Prudkým švihem pravé nohy jsem se vyhoupl na zeď a elegantním skokem, který jsem si procvičoval na hodinách tělesné výchovy, dopadl na druhé straně. Hodinky mi ukázaly, že odtikávají poslední čtyři minuty. Akceleroval jsem na obdivuhodnou rychlost, až jsem doběhl zpět na onu osudovou křižovatku. V dálce jsem konečně uviděl nápis Zenklova ulice, tedy ulice, ve které mělo stát divadlo.

Ještě jsem ale neměl vyhráno. Na semaforech svítila červená a na protější straně ulice stálo policejní auto, o které byli opřeni dva strážníci, kteří mě bedlivě pozorovali. Na přecházení na červenou nebylo ani pomyšlení, proto jsem musel vyčkat, až padne zelená. Nadzvukovou rychlostí jsem přeběhl silnici, dochvátal do ulice Zenklova a zjistil, že Divadlo pod Palmovkou je přímo před mým nosem.

Představení jsem stihl, dokonce jsem ani nebyl poslední. Vypadá to, že přímá úměrnost mezi vzdáleností a časem v tomto případě neplatila. Potvrdilo se, že Murphyho zákon „co se může pokazit, to se taky pokazí“ platí vždy a všude!

Až na pár faktů není téměř žádný údaj pravdivý. Pokud jste tedy viděli někoho v obleku, jak přelézá zídku, nebyl jsem to já